"Vy cesty křivolaké, kam jen spěcháte? Proč se tak rychle stáčíte, ani nadechnout nedáte?"
Znáte ten příběh o větru? O tom, jak volá do dálek a duše tuláků jsou jím omámeny? Zanechaje všeho odchází, hnáni větrem do neznáma. Nedbaje výmolů, kaluží ni bláta cest. Jsem tím tulákem, však víte. Na tolikerých místech má duše byla a tolikerá místa navštívit by chtěla. Nese to sebou jedno těžké břímě a tím je samota. Samota duše i těla, kdy Vašim životem prochází lidé a Vy víte, že to je jen na čas, na velmi krátký čas. Nikomu to ale nesmíte říct, protože lidé jsou často hluší a některé věci přehlížejí. Zavírají oči nad realitou a přikrášlují si celý svůj život.
Tulákům byl, mimo jiných věcí, dán dar vidění, nic si nenalhávají, vidí skutečnost oděnou v rouše mrazivé pravdy. Pravda, není to líbivý pohled, ale tuláci neodvrací zrak, jsou přeci zvyklí, ví, že před skutečností se oči nezavírají.
Toulám se životem, nezavírám oči a děkuji větru za cesty na které mě zavane, místa kterými mě vede, za osoby, které potkávám, i když to může být jen na pár chvil, ale díky kterým potkám další, kteří ve mně zanechají otisk až do konce mých dnů. Děkuji za všechny ty pády, bolesti a splíny, které ze mně tesají člověka.
Jedinečnost a neuchopitelnost okamžiku prožívá do hloubky, do morku kostí jen ten, kdo se nebojí pravdě podívat do očí. Kdo jako tuláci putuje životem a je si vědom pomíjivosti.
Vím, že cesta po které jdu mě zavede přesně tam, kam chci, že potkám ty, které si přeji potkat a které potkat mám, a to všechno proto, že nezavírám oči a přijímám v životě i to špatné. Přijmout v životě každou chvíli i sebekratší, sebehorší a pochopit ji znamená, nalézt rovnováhu a klid. Nakonec si totiž v sobě takové chvíle dokážeme uchovat navždy. Častokrát nám pro uvědomění si pomůže úplná maličkost.
Krásný večer
